Anna Navarová

"Co bylo není již, co bude není ještě. Nyní je nula, střed numerické řady čísel. Minus a plus. A nula nula nic. TEĎ právě je nic."


Anna Navarová (1935-2013) je umělecké jméno. Spolu se Standou Ertlem,ml. připravila ještě za svého života k elektronické publikaci výbor z jejích básní pod názvem Poslední schod (2001). Další výbory z autorčiny pozůstalosti se připravují.


Poslední schod


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tiráž

ObálkaAnna Navarová
Poslední schod

V roce 2001 z rukopisných originálů vybral a redakčně zpracoval:
Stanislav Ertl, ml.
Na titulu použit obraz "Mořská vyhlídka" od Jarmily Lánské

Tuto elektronickou podobu knihy vydal PUNŤA books s.ž.r. v roce 2001
verze ke dni 11.6.2001

Na webových stránkách zveřejněno 16.12.2016
 

Autorem díla a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Anna Navarová.Jakékoliv zasahování do díla
a další přetiskování či jiná podoba publikace díla celého či jeho části je bez autorova výslovného souhlasu zakázáno.

Lapím já blesk svítání

Oblaka bez vůle vítr bez cíle
dány jsou každému alespoň dvě kouzelné chvíle
západu zázrak po úžasu východu
jedna při zrození druhá v exodu

Posvátné Ne a překrásné Ano
modlím se večer a čaruji ráno
než den se ke dni přichýlí
pro mávnutí motýlí
pak tlesknutím do dlaní
lapím záblesk svítání.

 

 

 

 

 

Jak otvírám hloubky tůní

Najdu oblázek do mé dlaně,
trochu menší - jak pingpongový míč,
to je ten klíč.

Vhodím a rozběhnou se kola,
z kruhu do spirály vodní vír,
vtáhne mě do svých kobek jak byzantský monastýr.

Klášter hloubky mužských hlasů,
kde  svaté dunění,
duši v neklid promění.

Leč do vznešených basů,
můj soprán zazní vysoce a tence,
to potkám matné utopence.

Vyvalí se pachy pitev našich polapených duší,
jak zhnusena budu tím,
zamknu ty hlouby do vody plácnutím.

 

 

 

 

 

Pískaná písnička zámků

Ráda otáčím klíčem,
doprava i do leva,
v zámku je úleva,
nesrovnalá v ničem.

Bezpečí zavírání,
otvírání naděje,
rozkoší se zachvěje,
závora zasténání.

Odchod s příchodem se šťastně zamotá,
svoboda je dobře dávkovaná samota,
proto jednou zamykám, podruhé odmykám.

Vítám i vyprovázím zvíře či člověka,
něco jimi přitéká, cosi v nich odtéká,
odnikud nikam.

 

 

 

 

 

Nikudy

Tajemství zákrut a krásy oblouku vedou z palouku,
cestou lesem odnikud nikam a odnikam do Nikud,
Nikudy, má malá ves kurníků a psích bud,
s nedělní návsí plnou klobouků.
Po návsi jdou, jdou jedna husa za druhou,
a třetí za čtvrtou, tak pomalu se kolébají,
pod oblaky, jimž se tolik podobají,
pobloudilou podobou.

Zástup sedmi bílých husí,
sedmi bílých dní, nedělí končit musí,
nedělí černých  klobouků.

V den sváteční tu lákám býlím, tím, jímž nesmělí se léčí,
svolávám, kde stromy stojí, vábím tam, kde keře klečí,

Pozdě choditi

Mé rozbité cukřenky, mé rozsypané slánky,
od bdění do bdění, od spánku do spánku,
přes palouk jitrocele na pole heřmánku,
léčivkami hlazenými vánky.

Milenec právě ten, ale mnohý,
v kánětech křičí modrých výšek
ve mne dole odchází čas slunéčkových pampelišek,
v kůže hadí vyhladí mé nohy.

Běžící pěšiny doběla předky vyšlapané
sladké sliny, kapky potu slané
a prasklé zrcadlo právě ve střepy upadlo.

Pak poslední autobus
mi ujíždí hejnem hus
které se rozlétá jak větrné prádlo.

 

 

 

Ve snu viděti

Plaváka hřebce ohnivého
jeho hřívu a mé vlasy na jedné pláni
kůň přibíhá na zavolání
vykasám sukni a vsednu na něho

kopyta rozezní propadlou dlažbu dávných měst
ven prolétáme úzkou branou
podivnou píseň budoucí i obehranou
pod hradbou hude pištců šest

první je vichr pro mou sukni povětrnou
druhý ječící strach když nohy strnou
třetí pištící tanec od náruče do objetí

čtvrtý v dojetí kosí K a jeho touha přesladká
pátý pastýř co své stádo vede rovnou na jatka
šestý krysař co jednou odláká mi děti.

 

Střepy a ptáci

Malá jsem ve hře ukládala barevné střepy
možná je upatlané prsty v něco zase slepí
pojednou ve vánku vlaštovčích akrobatů
se sůvičkou  na rameni krásná paní byla tu.

A jak střípky zrcadlily skrytou dálku hvězd
ptáci v letu spirály kreslili prostoru na počest
představy bez konce, tím těžce omamné
Ona vzala mou ruku a jak byla blízko mne

šeptala, podívej, děvenko, zelený háj, ty ozvěny z něho
za ním přece musí být něco úžasného
když ne, tak jistě dál, kde hvozdy se černají.

Kočičí plot

Jednou jsme si hrály u tyčkového plotu,
který byl právě zábradlím korábu
a vlny léta přitékaly a odtékaly jeho mezerami.
Vlnobití sílí, kapitánky, kapitánové,
do záchranných člunů rychle přes zábradlí!
Tu se vylomila jedna plaňka,
vklouzlo tudy ticho
a veliké oči hleděly na neznámou pevninu,
kde tygří hlava slunce vylézala z kopřiv,
potok se plazil jako krokodýl
a indiánský křik sojky vykopal válečnou sekeru.
Všude rostl pravý a překrásný prales,
opičí volnost visela za ocas hlavou dolů

Nejzbožnější přání

v plotě vedle díry díra
vrátka sténající, vrtkavá
na jednom pantu bolavá
nikdo ani nezavírá

tak proč na ně prstem tluku
na pavučinu v mizejícím vánku
pozdrav spí ve svatostánku
jen svatý podá právě ulomenou ruku

a že každá z nás někdy viděla
labutí let anděla
to když směla, co dříve nesměla

namočím květy do prasklé křtitelnice
nad svatá přání není více
než aby žena živou vodou voněla

 

 

 

 

 

Stránky

Subscribe to RSS - Anna Navarová