Anna Navarová

"Co bylo není již, co bude není ještě. Nyní je nula, střed numerické řady čísel. Minus a plus. A nula nula nic. TEĎ právě je nic."


Anna Navarová (1935-2013) je umělecké jméno. Spolu se Standou Ertlem,ml. připravila ještě za svého života k elektronické publikaci výbor z jejích básní pod názvem Poslední schod (2001). Další výbory z autorčiny pozůstalosti se připravují.


Poslední schod


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejskromnější přání

Jsme z Velkého třesku, či z Velkého krachu
z pod Božího, či Ďáblova čela?
Ztišení... poslední zrnko strachu
Zem vykašlala, vykřičela.

Naděje možná ještě někde v koutech šelestí
život však má ran již asi dost
bohatí jen darem bolesti
prosíme otce mlčky o milost.

Kde že se po šetrných pradědech vzali?
přítomnost vyjedli a budoucnost prochlastali
(snad zbudou v štěrbinách aspoň mikroby).

Bože... Dojde-li k poslední hromadné chvíli,
dej nám ještě se doplazit... ještě trochu síly

U kráteru

Nejdřív přiběhla dívka:
Vulkáne,
dej mému milenci žár lávy
a sílu výbuchu k přestavbě Země.

Potom přišla žena:
Sopko,
dej nám bohatství z popele
k dvojí úrodě roku.

Nakonec přistoupila matka:
Jícne,
nech mé děti alespoň jednou nadechnout
mezi dvěma výbuchy.

 

 

 

 

 

Památná lípa

Stojí spokojeně sama,
je to má stará známá,
za mala mi šeptávala kapičky tajností
a divoké víly těch dávných chvil
tu ještě čekají na svou chvíli,
neboť nastává čas,
kdy se staré stromy musí vypovídat.

Řeknou:
Nebojte,
nezůstanete sami.
Až padnem
vymizíte s námi.

 

 

 

 

 

Stín Ďábla padne nám na míru

Neměla jsem nic,
tak jsem se o to šábla
o rozmázlé šero o závan Ďábla,
když málem jsem se střetla s ním
ač couvla
vyměnili jsme si stín.

Teď se mnou chodí jen světlo a tma,
svět jen dvě barvy má,
jen černá je ozvěnou, když bílá o zem klepá,
vnímám jen světlo a stín.
Jsem slepá

Zas abych viděla
labutí let anděla
a budoucnost za oblaky
Vyšla z kruhu
z půlkruhu vnímala duhu
tělo nachystala pro zázraky

 

 

 

 

 

 

Úschovna stínů

Co stínů ztratilo své majitele
všechny jsem ukryla ve svém těle
a že tam panují poměry poněkud skromné
ponoř se pro ně hluboko do mne.

 

 

 

 

 

Celá jsem z prostoru

Jsem dálkou, v stepi plížící se plavou lvicí
sama za sutí kapličky, když táhli nevěřící
a v starých olších kudy tak ráda chodím
jest bůže pohanské, zjev ten toliko do listu odín,
je malé maličké, jen pídě zvící.

Jeho vilné posuňky píšou dávná znamení
po proudu mladé říčky v olších a nejstarším kamení
úsměvem otevřu dveře do šera zasnění
ať vejdou zmámeni řekou spolu s Venušinou Večernicí
všichni prochladnutí poběhlíci
mé olše v krbu jsou v jednom plameni.

 

 

 

 

 

 

 

 

Milenkou

Světlo je řídké a tma je hustá
vzrušení vítěze řádově vzrůstá
v zajetí prastarých lidových zvyků
jsem proplula vlnkami vzlyků.

nechám na něm svá zapomnětlivá ústa
opilé vzpomínky námořníků.

 

 

 

 

Zapomněnky

Táhne mé vůně nitka tenká
tam, kde v bezvonných pomněnkách roste vonná zapomněnka
bylina co byla beze jména
do vzduchu píšu prstem velká písmena
potácivé vzkazy po živém vánku
oblaka v polospánku
putují do červánků
až k příjemným překvapením nocí
ve kterých vypravěči černoocí

vůně dráždivá a vždycky jiná
vypoví vše i to, na co se zapomíná
potácivé vzkazy v tápající tmě
jeden šleh tobě dva šlehy mně
klopýtat nelze rozumně
opila mě z pěny slina

pak tají červánky v nich stopy mé rtěnky

* * *

Hlavu jsem ti pletla sama se spletla
se všemi částmi světa smíchala smích
když se tě krásně bojím v temných zákoutích
kde náhodu náhod jen tak tak minu
kluzké hry smutných stínů
odvážně rozmáznu si na očích

a že v ústním podání i z čarodějných knih
znám sladké sliby slov kouzelných
v nejednom zářícím zaříkání
plnícím všelijaká přání
rozplynulá v rozpacích

budu tě tedy tajně učit dokola a znova
kouzelné pohyby magická slova
tišící věčnost mé nehojené rány
matné sny budou přivírány

Stránky

Subscribe to RSS - Anna Navarová