Anna Navarová

"Co bylo není již, co bude není ještě. Nyní je nula, střed numerické řady čísel. Minus a plus. A nula nula nic. TEĎ právě je nic."


Anna Navarová (1935-2013) je umělecké jméno. Spolu se Standou Ertlem,ml. připravila ještě za svého života k elektronické publikaci výbor z jejích básní pod názvem Poslední schod (2001). Další výbory z autorčiny pozůstalosti se připravují.


Poslední schod


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pohlédnout do kraje

Hrdlo se zúží,
jako bych poprvé dostala růži
a srdce poledne hlasitě odbíjí,
ráno na prahu našla jsem lilii.
Oči prohlédnou zavlají barvami
za noci kytice do okna vlétla mi.

 

 

 

Láska pozemská

Úvoz vedl poledními poli,
vedl středem dne
na jehož konec se nedohlédne,
byl rozježděn lopotnými koly.

Do polí se šlo rovnou z kostela
za ozvěnou svatých slov,
cesta vedla přes hřbitov,
tak pod nohama mizela.

Jednou po mši, zem se zachvěla,
našla jsem v trávě ležet anděla,
byl právě s nebe svržený.

Z roucha cár, křídla utržená,
podsvětí žár. A já probuzená žena
teď klopýtám s ním po zemi.

S vlastníkem stínů

Zapletena pojednou
v husté stíny
zůstávám tu s nimi
až vedle mne ulehnou

do hamaku z pavučiny.

Tma umí dávat i z toho co není
pro mrtvá přání prsty knoflík chytí
na poslední niti
se chvěje mé chtění

vytí psů můj smutek na dálku cítí.

Majitel temnot hnědým pohledem láká
vypíná světlo pro mihotání plamene
z mé zdivočelé kůže sluncem znavené
stoupá teplý vánek křídel nočního ptáka

třpytivé bohatství světla je nyní bezcenné.

Pevnou rukou mě za dveře vrací

Jak je nám zima

Den zestárl ve večer hned v otevřených oknech rána
dálka je deštěm zamřížovaná
ocelovými pruty prší krátký chlad.

A proto snad promítáme k sobě blíž
skrze mříže deště
prázdno není již
a plno není ještě.

Únava úkrytů zeslabuje vůli
zviditelní dech
na hnízdech se k sobě tulí

V půli sna využijem tíži
jakmile začnu říkat snad.
Leč láska lidí k sobě nepřiblíží
tiskne dohromady chlad.

Zaříkávání šašků

Pro každou přítomnost bezcenní
u strupatých zdí na bludném dláždění
pod razítky očí podpisy lámaných křídel
vůně velikých snů a laciných jídel
konají... nebo hoří... jsme živí... nebo živel?

Zbabělé půlduše i smělé duše celé
trapiči i trpitelé
průvodci zkrocených i zoufalci zloby
plačící opilci zabloudilí do svobody
poptávají se dvojduší ve vodnatém těle.

Proč žíznivé duše naše tak rády pijí jedovaté splašky
proč mrtvé duše následují do bažin vábivé vážky
proč duše Jidáše si klidně dál zrazují Mistra i učedníky

Zaříkávání strachu

Strach přebývá v podzemí
proto jej poznáme až když čas vyhrabe kosti
a pak je na slunci bělí.
Ať, kdosi jde vpředu, kdosi nám velí
až na strach jsme zapomněli
a povodní smělí se valíme za obzor
k čáře co dělí nebe od země a zemi od nebe
lidi od lidí, svět sám od sebe
kde sami sebe vlečeme za láskou
v níž nikdy nejsme jisti
však nad nebe jisti jsme si nenávistí
proto v našich snech přichází noví a noví Kristé
my pro ně visíme na křížích a na stromech
jako jinovatky dech
jen jako podzimní jsme listí.

Proroctví

Jednou se projdem po mracích my žádostiví spasení
pak napršíme s učenými do skotem spaseného osení
pomláceni padnem s výšky
ponesem pěšky svoje křížky
všude bude nazpátek
v hejnu zabloudilých kuřátek.

Půjdem s námi po noci den a noc po dni
jako ony si budem rovni
rovno je jdem-li v kruhu tam či zpátky
všichni se rovni rodíme s nahými zadky.

A pak čekáme kdy že se zázraky udějí
kdy nám spasitelé zadky odějí
půjdem je hledat my svaté i smilníci
do zástupů holek co živí se silnicí.

Můj Bože

Ty jsi tři
a my jen jedna
jedna pakáž rozvířená ze dna
kde vymýšlíme ušlechtilé lži.

Jen namalovaný Ďábel z našich zdí
je ze lži svaté jediné a pravé.
Kdo z nás lže, ten také krade,
kdo krade i zavraždí.

A lapků noc se na nás lepí
na víčkách mnou ji čerstvě slepí
když vůdci mají z krve vlasteneckou práci.

A protože všechny naše svaté ušlechtilé činy
jsou nakonec vždy zločiny a prasečiny
sám Ďábel u zdi zlomen zvrací.

Za zdí

Foukal vítr a bral od huby slova posvátná,
všichni hrbatí nad jámou od vápna
svědící svědomí tálo po zádech
potopení pod vírou příliš dlouho zadržovali dech.

Teklo olovo v kalu oceli
deštníky tišily a svaté límce s úctou mlčely,
co také nad zhroucenými dcerami a vypnutými syny
jen v rukávech v rukávech ukrývat kousek své viny.

O čemsi plácalo bláto ten hravý tišitel opuštěných dětí,
rodiče šeptali k Bohu svá nová předsevzetí,
až sešlost z prostoru k bodům se rozešlo,
plazila do tepla, míjela od světla.

Hadráci

cosi stinného jsem od lesa zaslechla
snad domů doběhnu ještě za světla
leč Debil z Decibel zadrčel na plechy
spálené paprsky klouzaly a padaly se střechy

na zblitém dláždění v krvi se rozmázly
feťáckou romancí dorotám  ódami na grázly
těsně při zemi hry hrabivých hrdinové hráli
lásky toužily po lůžku když k mání byly je máry

nezdary bledý Bůh zpět v hlínu potom hnět člověka
čistý čas z očí hvězd slzami přitékal
hadrový šklebenci na nitkách pimprlat
pili elixír mládí po kterém ani Všemocný neomlád

Stránky

Subscribe to RSS - Anna Navarová