Lucie

 
Víš svý, Lucie,
pár zásahů už máš.
Víš svý, Lucie,
co s tímhle, co s tímhle naděláš?
                                      Lucie – Lucie
 
Ale když podruhé obcházely kapli a míjely místo, kde klečel, jedna z dívek oděných v bílé roucho
ulomila z věnečku, který nesla, růžové poupě a upustila je, snad nevědomky, k nohám sira Kennetha.

                                                     Walter Scott - Talisman

 
Pomalu se stmívalo. Slunce, zašpiněné od šedivých, nebem putujících oblaků, pátralo po nejbližší koupeli v dalekém oceánu. Jeho záře se potichounku loučila s nesmyslným ruchem tam dole, v zaprášených ulicích města. Poslední paprsky nesměle pronikly na stůl v opuštěné básníkově pracovně a zpřeházely mu veškeré papíry, až se zastavily u toho nejspodnějšího, po němž přejela stínová mřížka záclon. Někdo vzal za kliku. Vystrašené louče upustily rukopis a vyběhly ven. Ohnivý kotouč se zarděl studem a s rozpačitým úsměvem zmizel za obzorem.
Stříbřitý měsíční třpyt ještě stačil urovnat všechny papíry, když do místnosti vstoupil starý muž. Jediným pohledem přelétl zešeřelou pracovnu. Vše bylo na svém místě. Vysušená a vrásčitá ruka rozsvítila malou stolní lampičku. Stařec se posadil do rozvrzaného ušáku. Čaj v konvici z čínského porcelánu, jež se bělala na rozhraní světla a stínu, pomalu chladl. Poslední žijící básník přivřel oči a dýchal přívětivou atmosféru pracovny. Přemýšlel. Pak se napřímil a naklonil se nad desku stolu. Papír. Pero. Kde může být..? Tady. Luna se na něj přívětivé usmála. Múza se opatrně vznesla a proklouzla klíčovou dírkou do temné chodby, kde se rozplynula do tisíců vůní...
Báseň zůstala nedopsaná. Roztřesená písmena ztrácela svou podobu, měníce se v rovnou čáru kardiogramu. Exitus. Básníkova hlava těžce spočinula na vyleštěním dubu. Z dálky zazníval dusot těžkých bot. Na vychladlých starcových rtech pohrával úsměv. Plnicí pero se zlatým hrotem ulehlo do starého, avšak zachovalého koberce. Měsíc se rozplakal. Jeho ohnivé slzy bičovaly srpnovou oblohu. Pak se pod náporem větru rozevřelo okno a listy papíru daly starci své poslední rozpačité sbohem...
 
Chlapec byl opřen o chladnou zeď, pryč z dosahu pouličního osvětlení. Tiše sledoval dlouhý zástup černě oděných postav, jenž se šinul městem, provázen desítkami ozbrojenců Vmáčkl se do výklenku, jak to jen šlo. Po pravé ruce měl úzkou slepou uličku. Rytmické kroky okovaných bot se mísily s lehounkým šumem černých kápí. Zaslechl psy. Jeden z nich se, následován svým psovodem, neustále přibližoval. Hoch zatajil dech a zavřel oči. Měl strach.
Sázka, byla to hloupá sázka. Nikdy nestál o to, spatřit Noční průvod. Ale není přece zbabělec! Ne, to určití ne... Krev se mu hlasitě přelévala ve spáncích. Ještě...
Zuřivý štěkot psa. Stráže se o něčem hlasitě dohadují. Pootevřel jedno oko. Spatřil, jak se psovod sklání nad svým pološíleným zvířetem. Bílé tesáky oslepovaly. Zableskla se otevřená přezka. Ohromné tělo šelmy vyrazilo vpřed. Bezchybná práce svalů. Chlapec ucítil pach srsti, který mu donesl vítr. Jeden skok. Druhý. Zvíře zmizelo v temné uličce, následováno několika strážci. Zoufalé volání o pomoc. Smrtelný chropot...
Řadou kápí projela vlna nepokoje. Zbylá eskorta udržovala pořádek pomocí dlouhých pendreků. Temné postavy byly přivázány k jednomu dlouhému provazu. Strach a nenávist...
Temný chřtán noci vyvrhl pod lampu psovoda i jeho zvíře. To se vítězoslavně rozhlédlo kolem. Náhle zpozornělo, čumák namířený po větru, směrem k vystrašenému chlapci. Pak, s hrdě vztyčenou hlavou, odkráčelo dál. Dva ze strážců za sebou přitáhli beztvarou hroudu masa, kterou nechali ležet přímo u paty lampy. VÝSTRAHA. Muži si narovnali hřbety a otřeli do rukávů svá zpocená čela. Jeden z nich pak odkudsi vytáhl bílý hadr, do něhož si všichni utřeli ruce. Usmívali se. Vydali se za psovodem. Cár rudého plátna dopadl do míst, která kdysi bývala tváří a zakryl prázdné oční důlky.
Každá ze zahalených postav se zachvěla hrůzou, když míjela to úděsné místo. Strážci je však bezohledně hnali vpřed. Zástup houstl. Z postranních ulic se do řečišti těl vlévaly další potůčky žalu. Vystrašeného chlapce míjelo stále více postav. Zástup byl již tak široký, že nebylo možné mrtvého obcházet. Když ho mlčící stíny překračovaly, roztíraly jejich dlouhé pláště kaluž krve v ohromnou rudou šmouhu na dlažebních kostkách. Němý divák opustil výklenek a stáhl se hlouběji do slepé uličky.
Náhle byt všechen řád narušen jednou ze zahalených postav, která se oddělila od své řady. Černý plášť byl odevzdán větru, jenž však předhozeným dárkem opovrhl a obrátil svou pozornost k rozevlátým dárcovým vlasům. Uprchlík se hnal napříč ulicí, podporován jakoby lhostejnými druhy. Řady nohou před ním řídly, aby se za jeho zády změnily v neprostupnou hradbu. Pes ani eskorta nelenili. Štvanec se skrčil a podběhl provaz, k němuž byli přivázáni jeho druzi. Jako člunek ve stavu. Tak ještě jednou...
Strážci se zuřivě prodírali na první pohled netečným davem, oháněje se kolem sebe pendreky. Lovci se bezohledně hnali za svou kořistí. Psi šíleli vztekem. Rány a bolest.
Uprchlík stanul přímo naproti chlapci. V rukách se mu zablesklo úzké ostří. Mladík ustupoval, jak mu to jen slepá ulička dovolila. Měl neobyčejný strach. Ač chtěl vylézt na nejbližší zeď a zmizet ve dvorech, přece nemohl odpoutat zrak od jemných rysů svého protějšku.
Neznámý přerývaně dýchal. V očích se mu zračila nenávist. Chlapec si s překvapením všiml rozdílů mezi sebou a štvancem, který byl v bocích a v prsou kulatější, než bylo obvyklé. Ne, s takovým člověkem se dosud nesetkal. A přesto ho ten člověk přitahoval a lákal. Vše trvalo okamžik...
Čepel se zableskla v dychtivém očekávání. Omítka na staré zdi zasténala pod pružným tělem a sesypala se k zemi.
 
Ranní paprsky opatrně ohmatávaly střechy města. Slunce, jakoby ho tížilo svědomí, prosilo svým teplem za prominutí. Nikdo si jej nevšímal. Muži v oranžových vestách naložili obě mrtvoly na káru, mezi hromadu smetí. Město se snažilo zapomenout. Snažilo se neznat svá noční tajemství. Nesmělé sluneční louče vnikly úzkým světlíkem do jednoho ze sklepení, v kterém se na hromadě dávno zapomenutého uhlí krčilo prochladlé a unavené tělo.
Náhle se rozletěly dveře. Tiché vrčení. Lucie jen unaveně vzhlédla. Byla by přísahala, že spatřila všech sedm drážek v hlavni revolveru. Sklonila hlavu. Vymrštila ruku. ZÁBLESK. Oslňující plamen naplnil sklep. Ruka dopadla. Již neměla sílu rozpárat vlastní hruď. Nůž se svezl po kůži a vypadl z bezvládné dlaně.
Bubínek se s hlasitým cvaknutím pootočil.
Pes radostné štěkl.
Okenice pracovny se s třesknutím zavřely.
Vysypané sklo přikrylo mrtvolu starce.
Okvětní lístky odnesl vichr,
odpluly na třpytných loučí Luny.
Zůstala samota a pláč.
Pro svět ztracené jsou ženy,
na růže pendrek, na trny karabáč.
Na květy smrt je v této zemi,
pro vonný olej...
Pro koho?
A nač?“
 
Inkoust se rozpustil v smrdutých vodách městské stoky. Krysa se jen ohlédla za mizejícím papírem. Musela se věnovat svým malým...
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Poznámka autora: 

Povídka z 22. 6. 1992, získala první místo ve třetím ročníku soutěže O cenu Jima Dollara pro autory do 18 let pořádané SF klubem Spectra a sponzorovaném časopise Ikarie. Nemá smysl ji výrazněji řešit – spíš než o plnohodnotnou povídku jde o poetizující romantickou emocionální momentku odpovídající přesně tomu, co se dá od sedmnáctiletého hocha očekávat. Pokud se tedy právě nesnaží napodobit Howarda či Tolkiena. Jen obraz – a emoce. Nic víc. Nic méně.

Licence: 

Autorem díla a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Stanislav Ertl, ml. Dílo podléhá licenci CC-BY-NC-ND 3.0 CZ
(Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko) dostupné na adrese
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko

 

 

Roky:

Příloha: