První sníh

Vlasy se jí zachytily o větvičku hlohu.
Utíkala.
Bolest ji strhla zpátky a ona bezmocně dopadla mezi tlející listy pod keřem. Před zrakem rozmazaným slzami se houpaly plody rudé jako krev. Stékala z rozbitého nosu. Špinila jí tvář.
Plesk!
Nahnědlý list zrudl.
Klopýtavě vstala a prchala dál. Zmizela mezi stromy, ale zvuk jejího pláče stále ještě visel v lesním tichu.
Na větévce se pomalu kýval chomáč plavých vlasů.
 
Haluze ji šlehaly do tváří, vůně podzimu chladila v chřípí a jeho barvy se vpalovaly do sítnic. Čas otevřených bran. Čas lovců.
Slyšela jejich hlasy. Vyprávěly jí o stopě značené kapkami krve a o psech šílících její vůní. „Je pozdě!,“ volaly. „Zastav se, ty malé, hloupé děcko! Nám neunikneš, protože máme rychlé a silné koně a ty jsi jen unavená slabá dívenka. Krvácíš! Jsi zraněná! Copak necítíš, jak ti těžknou nohy? Jak tě pálí plíce a srdce hrozí puknout?!“, dunělo jí v rytmu zběsilého tepu hlavou. „Každá kapka je hodinou tvého života! Zastav se, vždyť ty už nemůžeš dál!“
Praskání větví.
Štiplavá vůně mrazivého větru.
Rychleji! Rychleji! Přeskočit povalený kmen, podlézt pod vývrtem a neupadnout…
Zdálo se jí, že už téměř cítí na zádech horký dech koní.
„Nic jsem neudělala!“ chtělo se jí křičet.
„…neudělala, udělala, UDĚLALA!“ šeptala ozvěna kdesi uvnitř.
Udělala! Udělala!“ syčely hlasy ztrácející se v dusotu kopyt. Ve stenech zdrásané země a cárů mechu. V šelestu zvířeného listí.
„Tamhle je! Chyťte ji!“
Plavé vlasy se prosmýkly mezi habry a houštinou trnek.
„Daleko se nedostane! No tak, idioti, za ní!“
„Tady neprojedem!“
„Na co čekáte?! Vždyť je to obyčejná čubka!“
Kůň. Jezdec. Ten, který je přímo za ní. Chytil ji za vlasy.
„Tak tobě se chtělo utíkat od pána?!“ ušklíbl se a mrštil s ní do hromady listí. Pokusila se vstát a znovu se dát na útěk.
Tam, do té husté smrčiny, tam se koně nedostanou!
Do cesty jí vlétl ryzák s bílou skvrnou na čele. A na něm jezdec s očima chladnýma jako led.
 
„Tak dělej! Utíkej!“ smál se. „Nebo už nemůžeš?! Tak běž, dáme ti náskok!“
Připojili se k němu další vojáci. Všichni pobaveni vtipem. Pomalu ji objížděli v kruhu. Stála nehybně, ruce sevřené v pěst. Zalykala se dlouhým během, strachem i nenávistí.
Cinkot postrojů. Odfrkávání zvířat, z jejichž hřbetů stoupala oblaka páry. Studený říjnový vzduch.
„Nějak se jí nechce běžet, Mertholde.“
„Třeba zapomněla, jak se to dělá!“
„Tak to ji naučíme i tancovat!“ pousmál se jezdec a pomalými pohyby vytáhl velký bič z drsné kůže. Znala takové biče. Zanechávaly po sobě dlouhé, strašné rány.
Mlčela.
Spletené řemínky zasvištěly a s ostrým prásknutím ji udeřily do pravého boku. Bolestí se jí zatmělo před očima, zapotácela se a zkřivila tvář.
Ubijí mě, pomyslela si. Když je dost rozzuřím, tak mne snad konečně zabijí. Nechtěla se vrátit.
„Tancuj, sakra!“
Narovnala se. Pokusila se nevnímat slzy stírající zrak a plivla pod kopyta Mertholdova koně.
„Ty špinavá děvko!“
Napřáhl k další ráně. Pak překvapeně vytřeštil oči a z úst se mu vyhrnula krev. Prsty se pomalu rozevřely. Ruka klesla a ústa se zkroutila v němém výkřiku. Sesunul se na šíji svého koně. Ze zad mu trčela dlouhá smrková štěpina zrůžovělá krví.
Někdo vykřikl. Vyděšený ryzák zařičel hrůzou, vzepjal se na zadní a začal bít do vzduchu. Mertholdova mrtvola spadla na zem, avšak noha zůstávala stále pevně zaklíněna ve třmeni. Kůň, poplašený pachem krve svého pána, vyrazil pryč.
Okamžik hněvu a ostře čpícího potu zdivočelých zvířat. Chvíle pronikavého pachu zatuchliny a vlhké prsti. Ržání. Kleteb.
A náhlého ticha.
Jen prokřehlý vítr v korunách stromů. Muž mezi stíny. Silná větev v jeho rukách. Pak už se jen setmělo nad mechanickou smrtí. Nad smrtí prázdnou, bez jediné stopy emoce či zájmu. Bez potěšení z boje.
Dívka se zoufale snažila zahrabat do spadlého listí a kypré půdy, zatímco vojáci jeden po druhém beznadějně umírali.
Na mýtině se rozhostil klid. Slyšela doznívající dusot koní a pomalé, rozvážné kroky. Prasknutí větvičky. Pak někdo rozhrnul listí. Bota ji zastudila na tváři.
„Vstávej,“ řekl neznámý. „Vstávej a pomoz mi je uklidit.“
„Kdo jsi?“ zeptala se, polykajíc dosud řinoucí se krev. Rána na boku nepříjemně pálila.
Nevšímal si jí. Mlčky odtáhl mrtvé i s jejich zbraněmi do výmolu a nahrnul na ně směs mazlavé hlíny a spadaného listí. Pak jí pokynul, aby donesla několik kamenů, jimiž hrob zatížil a zpevnil.
„Nevím,“ řekl nakonec a vykročil do hloubi lesa. Rozběhla se za ním.
„Nevíš?“ dotírala. „Kdo mi pomohl?“ Neodpovídal, a tak jej předběhla a postavila se mu do cesty. „Slyšíš? Jak můžeš neznat své jméno?“
Jednoduše ji obešel. Snažila se jej zastavit rukou, ale marně.
„Tak mi řekni, co mám sama dělat? Blíží se zima. Čím se mám zahřát? Jak se mám ubránit vlkům?!“
„Dělej si, co chceš,“ zabručel. „To, co bys dělala, kdybys jim utekla.“
„Asi bych stejně pošla. Proč jsi je tedy nenechal? Mohli mě rovnou zabít!“
Zastavil se. Otočil k ní hlavu. „Netuším,“ odpověděl vážně. „Snad mi někoho připomínáš. Snad jsem cítil, že musím.“
Došla až k němu a chytila ho za ruku. „Je mi zima,“ řekla zoufale. Ukázala na sebe a chytila ho za ruku. „Je mi zima,“ řekla zoufale. Ukázala na sebe. „Jsem skoro nahá…“
Chvilku si ji přemýšlivě prohlížel. Pak rozepnul starou bronzovou sponu a přehodil přes dívku svůj plášť. „Je to tak lepší?“ zeptal se.
Odhrnula si slepené vlasy z očí. „A co ty?“
„Ve mně je více mrazu, než kdy může tento les dát… BĚŽ PRYČ!“
 
Dohnala jej až na starém pohřebišti. Seděl nedaleko prvních stromů, nohy zkřížené, tvář přitisknutou k dřevěnému kůlu.
Tyčily se všude okolo. Pravidelně zaražené do země vzdorovaly rozmarům počasí. Proplétala se mezi nimi. Míjela vyřezávané holuby na jejich koncích.
Figurky ptáků hleděly do dálky. Bylo to symbolické pohřebiště dávných pohanů. Náhrobky mužům ztraceným v nedozírných dálkách. Některé kůly již popraskaly a skláněly se před vodou a mrazem, jiné však dosud tepaly vnitřní silou, snad láskou pozůstalých a teplem jejich srdcí.
Přistoupila až k cizinci. V očích holubice jeho kůlu spatřila záblesk nezměrného utrpení. Dotkla se hladkého dřeva a prsty jí projelo slabé mravenčení.
„Čáry!“ vyjekla překvapeně.
Cizinec k ní pozvedl svůj zrak. „Proč nejdeš domů? Nech mě být! Jsem prokletý!“
„Nemám kam jít.“
Nakrčil obočí.
„Nemám domov. Jsem pánova hračka k utrácení dlouhé chvíle…“
Přivřel oči a neptal se na nic. Klekla si vedle něj a přitiskla svůj obličej k druhé straně kůlu. Dotýkali se tvářemi. Jeho byla chladná a mrazivá, dřevo mezi nimi však pulsovalo žárem.
„A ty?“ zašeptala. „Kde ty máš domov?“
„Nevím…“
„Tam, kde jsem byla, než mě odvlekli… Bylo tam krásně… Chtěla bych se tam vrátit.“ Chytila ho za ruku a přitiskla ji dlaní ke dřevu. „Pomůžeš mi?“
„Nemohu opustit tenhle kraj,“ zachraptěl. „Už ne.“
„Co tě tu drží? Slib? Rozkazy? Nebo snad kouzla?“
Jen sklopil víčka.
„Vzpomínáš si na své rodiče?“ zeptala se. „Kolik ti bylo, když jsi je viděl naposledy?“
Ucítila, že bezradně pokrčil rameny.
„Nevíš tedy nic?“
„Nic,“ odvětil.
Odtáhla se. On také. Hleděli si do očí a pak jej pohladila po zarostlé tváři. „Je mi tě líto,“ zašeptala.
Na okamžik jí zachytil ruku. Probral se jejími prsty. „Jsi tak strašně mladá…“
„Je mi už patnáct,“ ohradila se. „A ani tobě nemůže být příliš.“
„Připadám si být starý celá staletí…“
Pustil ji a postavil se. „Bude noc,“ pravil. „Je tady jeskyně, v níž se můžeme ukrýt. Sám v ní často pobývám. Jen je třeba sebrat dříví, než se zcela setmí.“
Poslechla ho. Na západním okraji hřbitova se tyčilo několik skalisek a u paty jednoho z nich byl za lískovým křovím ukryt úzký vchod do rozlehlé kamenné svatyně.
Cizinec jí podal staré křesadlo a troud, načež se rozplynul v šeřícím se lese. Rozdělala oheň. Kouř odcházel puklinou ve stropě ven, vstříc procitajícím hvězdám.
S úžasem pohlédla na jednoduché malby lovců i zvířat. Na ženy i muže spjaté pod jednotící mocí neznámých božstev. Procházela kolem stěn a nemohla se vynadívat. Někde v koutku duše cítila moc a přítomnost zapomenutých duchů, sílu země, přírody a živlů. Odvěké šílenství emocí, vášní a citů vtisknutých do kamene. Navěky.
Nevědomky se dotkla dřevěného křížku zavěšeného mezi ňadry. Když dovnitř vstoupil Bezejmenný, její pocity ještě zesílily. Podal jí zardoušeného zajíce a nůž.
„Nenech utéct jedinou kapku krve,“ nakázal jí a začal si chystat lůžko z listí.
Rozťala zvířeti krční tepnu a nechala vytékat krev do hliněné misky nalezené vedle ohniště. Pak zajíce stáhla a vyvrhla. Bezejmenný vzal misku i vnitřnosti a zmizel hluboko v jeskyni. Pustila se do rožnění.
„Vzpomínám si na tmu a zápach práchniviny,“ ozvalo se zničehonic za ní. „Přitom se mi zdálo o širé obloze. O dálkách. Všude kolem vířili ptáci. Nemohl jsem dýchat. Kopal jsem kolem sebe a snažil se je odehnat, ale dusili mě stále víc. Pak jsem se dostal ven. Ústa jsem měl plná peří. Když jsem je vyplivl, mohl jsem se konečně nadechnout…“
Čekala.
„To je má nejstarší vzpomínka. Pak jsem dlouhé roky putoval, aniž bych zestárl o jediný den. Nikde jsem neměl klidu. Zbraně mne nezraňovaly. Oheň byl bezmocný. Až jsem došel sem. Na konec. Věřím, že až se dozvím PROČ, bude mé utrpení naplněno.“
„A co ten kůl?“
„Jako by v něm bušilo mé srdce.“
Uchopil ji za rameno. „Lehni si,“ řekl. Váhavě se podřídila. Natočil ji na neporaněný bok a vyhrnul špinavou látku. Vetřel jí do ran směs rozdrcených listů a vlastních slin. Na nahou kůži pak hlinkou nakreslil pár run.
Chtěla se zvednout.
„Zůstaň!“ rozkázal. „Není to vážná rána, ale zanítit by se mohla.“ Vzal do ruky kousek ztvrdlé placky a strčil ji dívce do úst. Ucítila na jazyku prst namočený do zaječí krve.
„Pros svého boha za uzdravení. Já se u svého už přimluvil.“
Posadila se. Opatrně přežvykovala, nakonec se však rozhodla pohanskou směs spolknout.
 
Přihodil do praskajícího ohně několik větviček. Plameny se vydrápaly po chrastí do výšky a ozářily drsné skalní stěny krvavým světlem.
„Jsi vyplašená, jako ten chudák zajíc,“ řekl jí.
Trpce se usmála a opřela bradu o pokrčená kolena, jež objala pažemi. Zranění ji pálilo, ale zažila už horší. Hleděla do ohně.
Vychutnávala jeho teplo na tváři.
Muž ulehl na listí, zaklonil hlavu a pozoroval dávné kresby lovců v šálivém přísvitu. V praskotu a syčení dřeva zaslechl tichý sametový hlas. Dávno zaniklou melodii ztracených let.
„Je to krásná píseň…“ řekl. „Naplňuje mé prázdno jako teplo vycházejícího slunce.“
Ohlédla se po něm. „Mám zpívat dál?“
„Zpívej…“
Vytáhla z ohně klacík, kreslila jeho hořícím koncem plamenné obrazce a zpívala tesknou píseň o lásce a smrti. O ženě čekající na návrat manžela z dálav. O promarněných letech. O nových nápadnících a ptačím králi, jenž v ženě nalezl své zalíbení.
Dosud má lůžko teplé, vyčkejte jara, slibovala všem, pak se rozhodne!
A když stromy rozkvetly, na vůni se odvolala. Vyčkejte rok, pak rozhodnutí padne.
Tři roky a deset let čekali jsme, oznámili nápadníci, dnes chladné je a bez vůně jeho lůžko. Zvol si tedy sobě manžela a pána!
A slibovali bohatství a slávu. Jen ptačí král vyslal služebníky v širý svět, by zdělil jí, v kterém z hrobů složil kosti manžel její ztracený. A tak si vyvolila jeho.
Však seznal král, že v jejím srdci k němu není lásky a vida to, přislíbil jí: Chtěl bych, ženo, jen malý kousek z tvé lásky k mrtvému, pak bych věděl, že sám žiji… Tak nejspíše má být, že jenom já jej umím navrátit…
Když to žena uslyšela, pookřála a vděčností jej ujistila. I vložil nešťastný král ptákům do zobáků vlastní dech, by oživili ztraceného. Tak mu dal i svůj život krále. Když žena toho popatřila, prolila proň slzy převeliké a ty se v pírka proměnily a říká se jim sníh.“
Dozpívala. Kdyby se ohlédla, spatřila by plamínek v cizincových očích. „Dodnes odlétají ptáci každý podzim hledat zemřelé, aby jim mohli vdechnout život,“ řekla vážně. Přihodila další dřevo. „Prý…“
„Našel ji někdy, svou lásku?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděla. „Vrátil se pozdě. Ženu si vzalo stáří a místo dětí… Jen ptáčata. V hněvu je zardousil. Ale to je stará povídačka pro děti.“ Pak se usmála. „Snad bys tomu nevěřil?“
Neodpověděl jí. Jen si ji prohlížel v záři ohně.
„Jak dlouho vlastně putuješ?“ zeptala se vesele.
Pohlédl na své vlastní ruce, jimiž zmařil život tolika lidí. Rozevřel dlaň a bezradně pozoroval její rýhy. „Dlouho,“ odtušil. „Příliš dlouho.“
 
Probudila ji zima. Ohniště bylo vyhaslé a vchodem dovnitř vstupovala lezavá mlha. Vyhrabala se z listí. V šeru jen těžko rozeznávala tvary okolo.
„Pane?„ zašeptala. Odpověděla jí jen vlastní ozvěna. Byla v jeskyni sama. Protáhla se otvorem a křovím ven. Spatřila pohřební pláň utápějící se v hustém nízkém oparu. Dosahoval jí sotva po prsa.
Vyřezávané kůly se nad ní lhostejně tyčily a hleděly dál, do srdcí ztracených. Nad temný lem lesa se na východě vyšplhal rozteklý zářící kotouč.
Chlad se jí zakusoval až do žaludku. Drkotala zuby a ovinula si plášť těsněji k tělu. Popošla kousek od jeskyně, když se za ní ozval praskot větviček. Ohlédla se. Natáhla ruku a pevně uchopila kůl zachycený v lísce. Pečlivě si jej prohlédla, ale dřevěná holubice byla mrtvá. Ztichlá. Studená. Podívala se na vrcholek skály. Na malé plošince tam seděl Bezejmenný a rychle ztrácel tvar. Nakonec studený vítr shodil prázdný oděv dolů. Vysypala se z něj jemná pírka a zavířila k obloze.
Ani si nevšimla vločky, jež opatrně přistála v jejích vlasech. Pak se k zemi snesla druhá. A třetí.
Přicházela zima.

 

Poznámka autora: 

První sníhPovídka napsána v rozmezí let 1996 a 1997 ve spolupráci s Marií Fouskovou.
Tuším, že v roce 1998 (?) obsadila 10. (11.?) místo v CKČ v kategorii dlouhé povídky, kam (naneštěstí pro ni) svým rozsahem tehdy spadala.

Licence: 

Autorem díla a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Stanislav Ertl, ml. a Marie Fousková. Dílo podléhá licenci CC-BY-NC-ND 3.0 CZ
(Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko)dostupné na adrese
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/

Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko

 

 

Roky:

Vydání::

Příloha: