Kdo rozbíjí sádrové trpaslíky?

Původně začínalo mé vyprávění podivnou směsicí lyriky, metafor a odborné terminologie, jimiž jsem se snažil v těch nejzářivějších barvách vylíčit cíl naší expedice, včetně přístupových cest.
Jen zvažte slova jako hrásťové pohoří, hercynská květena, žulový pluton, třetihorní bazická intruze, krystalinikum, vlhkost, teplota a srážkový úhrn… Nakonec však: PROČ ?!
Důležité je, KDO je Hrdinou a podstatné je, KDE Hrdinové svá hrdinství dokazují.
Proto tedy: Hrdiny příběhu jsme já a mé dvě neteře. Úvodní scénou příběhu pak může být motorový vlak na trati č. 142 mezi Karlovými Vary a saským Johanngeorgenstadtem.
Seděl jsem s děvčaty v prvním vagóně, hned za supící lokomotivou, vlekoucí soupravu vzhůru. Starší, vlastně už skoro dospělá Daniela poklimbávala a ve walkmanu jí dunělo cosi z plzeňské nezávislé scény. Hlasy skupiny zněly ze špatně přiléhajících sluchátek tak trochu jako šmoulové, podle melodie jsem však odhadoval na starou dobrou Znouzectnost. Nechápu, jak jde tato skupina dohromady s Danieliným šatníkem. O polovinu mladší Vladěna šťourala srolovaným lístkem do mezery mezi okny. Snad se pokoušela vydolovat zapadlou mrtvolku mouchy.
Pod koly vláčku zaduněl viadukt spojující buben někdejšího skokanského můstku s nádražím. Mé nadšení a hrdost nenalezly u děvčat adekvátní odezvy.
„Jů,“ řekla jedna.
„Hm,“ odpověděla ta starší a tím jsem vyčerpal příděl povinného nadšení pro tento den. Ještě méně pak zapůsobila sudetoněmecká nádražní architektura s cedulkou SEEHÖHE 902.347 MET..
„Pernink má druhé nejvýše položené nádraží v Čechách!“ povídám.
„Aha.“
Tak jsem raději nasál svěží vzduch do plic a sledován příbuznými vyrazil do obce v údolí pod námi. Zdráhám se napsat městečko i vesnice. Něco tak mezi. Sedm set stálých obyvatel a něco ke třem stovkám Vietnamců.
„Dadu,“ vytrhla mě z vlastních úvah Daniela. Takto mě oslovovala již dlouhých šestnáct let. Svým způsobem mi to lichotí. „Fakt plánuješ to , co plánuješ?“ Upřímně se děsila slovního spojení pěší turistika. Však také měla proč se bát.
„Ano.“
Vlaďka mezitím přenesla přes silnici dva spěchající hlemýždě, zaštěkala na sebe s nějakým podvraťákem uvázaným k boudě, odřela si koleno, ušpinila bermudy, snědla tři bonbóny a ztratila sponku do vlasů. Jen jsem zamlaskal uspokojením nad bezproblémovým průběhem úvodní fáze výpravy.
„Prosím?“ přesvědčuje se Daniela, kterou smím nazvat „Dandulíno“ jen když si to doopravdy zasloužím.
„Jo,“ potvrdil jsem správnost předchozího výroku. Slečna, která po vzoru literární předlohy všechno ví, všechno zná a všude byla, jen nakrčila nos a demonstrativně odfoukla několik blonďatých vlásků z obličeje. Tím mi bylo jasně a nepokrytě dáno najevo, jaký je její skutečný názor na takto prožité prázdniny. Mimochodem, je to moc pěkná holka.
Zatímco jsem poslal Vlaďku posbírat vytroušené papírky od ultrakyselých bonparů, poznamenala Daniela k mé osobě: „A nezdá se ti uhozený věřit na permoníky?“
„Ale oni doopravdy ty vietnamské trpaslíky rozbíjejí!“ prohlásil jsem kategoricky a odkázal ji na aktuální zpravodajství většiny domácích tiskovin.
„Nezlob se na mě, Dadu,“ poznamenala s převahou svého věku, „někdy ale plácáš nesmysly.“
Jen jsem se usmál.
„Doprkený vohrady, děláš si z nás srandu, nebo ne?“ neudržela se.
Opět jsem mlčel.
Zatím nás doběhla Vlaďka, jíž připadala vidina vědeckého bádání a kontaktu s neznámou civilizací mnohem zajímavější, než její sestřenici. Mávala na nás laciným kompaktním fotoaparátem se založeným černobílým fomapanem a docela vážně se zeptala, kdy už je tedy potkáme.
Já na to: „Snad zítra.“
Takže si vyfotila alespoň nás.
 
Jako rodilý Perninčák jsem měl dosud všude spoustu známých, takže mi nedělalo problém pronajmout si za český peníz turistickou chatu. Sezóna měla přijít teprve s prvním sněhem. V tomto základním táboře jsme také poprvé vybalili všechny nezbytnosti pro přežití v naší kulturní divočině. Vedle triedru, profesionálního fotoaparátu s bleskem a několika svitky extracitlivého filmu Kodak jsem položil pár pevných pohorek, velkou termosku, chlebník, silnou baterku, ohromný nůž, jehož rukojeť obsahovala kompas, sirky, šitíčko, křídu, provázek, strunu a prezervativ (?!), následoval soubor podrobných map v měřítku 1:5 000, jedna turistická pětadvacetitisícina, sada konzerv a otvírák na ně, jenž na noži citelně scházel. Chléb a slanina. Jeden pár náhradních ponožek, tričko, trenýrky, hřeben a pro případ deště balíček karet a ohmatanou knížku.
Daniela si na postel rozložila kartáč, hřeben, brašničku se stíny, zrcátkem, rtěnkou, řasenkou, tužkou na obočí, manikůrou (v níž jsem ocenil pinzetu) a speciálním pudrem s UV filtrem. Vedle přihodila pár flakónků s čímsi, šampon s kondicionerem a kondicionér s panthenolem, tužidlo s mechanickým rozprašovačem, vatové tamponky s pleťovým mlékem, dva odstíny laku na nehty plus odlakovač. Botasky, lodičky a jedny naprosto nemožné strýcem vpašované šněrovací boty.
Soubor oblečení? No, v podstatě by se dal charakterizovat jako hluboce dekoltový, velmi přiléhavý a elastický. Nejsem si jistý, zda jsem Daniele dostatečně vysvětlil významy slov les, nebezpečí života a dravá zvěř.
Pokud by vás zajímalo, co si do zápasu s nezkrotným živlem vezme osmileté děvče, musíte si představit barbínu tábornici, růžové tričko s Mickey mausem, voskovky, bloček, zmiňovaný foťáček, VHS s filmem TITANIC (to pro případ, že by pršelo, nebo byl na chatě videorekordér), nějaký ten hadřík a gumovky. Celkově si myslím, že by dokázala v lese přečkat i jedno celé odpoledne.
Po revizi vybavenosti jsem pověřil Danielu dozorem nad Vlaďkou a pro zbytek odpoledne udělil volno k případnému sebevzdělání se. Sám jsem pak vyrazil studovat vysokohorskou příchuť zde čepovaného starouška. Chutnal stále skvěle.
 
Když jsem se vrátil, stála Daniela v otevřených dveřích chaty, od kterých se odloupl a zmizel stín jakéhosi chasníka.
„Kdo to byl?“ ptám se naoko přísně neteře.
„Ále,“ protáhne, „nějakej místní bambula.“ Zklamaně mávne rukou, jako že s tím musí počítat každá krásná žena a že už si na svůj úděl zvykla.
„Vlaďule spí?“ nehledím na její trable.
„Jo.“
„Video mají?“
„Ne…“
Hlasitě jsem si oddychl. „Tak alou do hajan, vstáváme v pět!“
„Prosím?“ vyděsila se Daniela v nefalšované hrůze. Myslím, že začala doopravdy litovat chvilkové slabosti, v níž přislíbila účast na strýčkově šíleném projektu.
„Slyšíš?“ zašeptal jsem o půlhodinku později do tmy společného pokoje. Jakoby z hlubin k nám doléhaly ozvěny kapek padajících ze stropů tajných chodeb. Několikeré ozvěny. Echa cupitajících nožiček…
„Myši?“ zeptala se unavená Daniela.
„Celý je to tady poddolovaný…“
Daniela však mezitím usnula. Chvilku jsem naslouchal jejímu pravidelnému dechu. Vlaďka udávala rytmus spokojeným pochrupováním. Opatrně jsem vstal a po hmatu došel do kuchyňky v přízemí. Z lednice jsem vyndal mléko a nalil je do malé plastikové misky.
Venku už na mě čekal vedle schodů drobný stín.
„Vítej, člověku Staň-se-slavný.“
„Buď zdráv, Plivající otče,“ pozdravil jsem na oplátku.
„Rád tě zase vidím, chlapče.“
„Já tebe taky.“
Postavil jsem misku na zem. Do oranžového světla pouliční lampy vstoupila vrásčitá postavička. „Opravdu mě vidíš?“ zeptala se zvědavě.
Přikývl jsem.
Permoník se pro sebe usmál, uchopil misku do obou rukou a zhluboka se napil. „Jsi tedy dosud dítě…“ dodal, když si otřel mléko z vousů.
„Je mi třicet čtyři,“ ohradil jsem se.
„A mně osm set,“ poznamenal. „Příliš rychle stárnete. Jedenáct let a jak ses změnil…“ zavrtěl nešťastně hlavou.
Nenapadlo mě nic, co bych odpověděl.
„Pamatuji si, když tady byl ještě hluboký les,“ dodal zamyšleně. „Pak přišel Peringer…“ Vzdychl a podíval se na hvězdy. Z veliké vyboulené kapsy vyndal dámské hodinky, jež jsem mu před lety věnoval. Vybalil je ze zašlého hadříku a natáhl strojek. „Jdou stále skoro přesně,“ dodal na mou adresu, když lehce vracel minutovou ručičku zpět. „Jen se trochu předbíhají.“ Pak změnil téma: „Ta mláďata, která jsi přivezl, tedy nejsou tvoje.“
Jsou to dcery mých sester,“ řekl jsem.
„Aha,“ on na to. „Ta velká už bude skoro dospělá, že ano?“ zeptal se, když hodil do mléka nějakou bylinku z váčku u opasku.
„Tak, tak,“ souhlasil jsem, sleduje při tom vlnky, jež suchý lísteček na klidné hladině zvedl.
„A ty, příteli Staň-se-slavný,“ zeptal se starostlivě permoník, „kdy dospěješ ty?“
„Nevím,“ odpověděl jsem po pravdě.
„Copak máte málo protějšků?“
„Až příliš,“ usmál jsem se. „Těžko si vybrat.“
„Směješ se a mně z toho trnou zuby! Plakat bys měl!“
„Tak už to u lidí bývá…“
Zachmuřil se. „Tenhle svět nahoře… To já…“
„…si odplivneš a z takto označeného kamínku vyroste nový permoník,“ dokončil jsem za něj.
„Není zrovna slušné skákat staršímu do řeči!“ pokáral mě. A potom: „Už jsme ztratili z naší hodiny příliš času. Vyprávěj mi o lidech!“
A tak jsem, stejně jako před lety, vyprávěl. Co se kde ve světě stalo, co kdo vynalezl, ale i co kdo provedl ošklivého. Zamyšleně mě pozoroval, sem tam se podrbal pod čepičkou a já se ho, na začátku poslední čtvrthodinky, zeptal také:
„Proč rozbíjíte ty trpaslíky?“
Plivající otec si jen odfrkl. „To máme být my? Takové obludy?“ Zlobně hledal slova. „Kdyby tě, příteli, Plivající otec uplácal tak, že bys vypadal spíše jako žába, než jako člověk Staň-se-slavný, nerozbil bys tu sochu sám na tisíc kousků?!“
„Asi by mi to bylo jedno,“ odpověděl jsem po pravdě.
Namířil na mě prstem a to dělal jen v nejvyšším rozčílení. „Svůj život, příteli, ten bys měl rozbít! To tvé vymýšlení a psaní báchorek… Je to jako by sis plácal sám vlastního…“ to slovo vyplivl s největším odporem, „…trpaslíka!“
Přistoupil až ke mně.
„Zvedni mne!“ přikázal.
Vzal jsem jej do dlaní a zvedl do výše obličeje. Chvilku balancoval, pak se však chytil špičky mého nosu.
„Přikazuji ti, abys dospěl!“ řekl panovačně.
„Tak to nemůžeš,“ opáčil jsem. „Nejsem permoník.“
Jen mávl rukou.
„Už bych tě nikdy nespatřil,“ já na to.
Odvrátil se a seskočil na zem. „Mysleli bychom na sebe,“ řekl úsečně. „Permoníci nezapomínají!“ Pozvedl zbytek mléka.
„Někteří lidé také ne.“
Dlouze si mě přeměřil přes okraj misky. „Doufám,“ poznamenal.
Když dopil, dlouze a spokojeně říhnul. „Tvé sestry mají hezká mláďata.“
„Chtěl jsem ti je ukázat.“
„To malé si povídalo s nějakou kočkou,“ řekl s lehkým despektem. „A to velké… Jak vlastně ve skutečnosti vypadá? Kolik má na sobě tváří? Je to tak normální?“
„Je,“ přikývl jsem a Plivající otec se zasmál se mnou.
„Ach vy lidé… Je s vámi kříž…“ řekl.
Už nám příliš času nezbývalo.
„To malé říkalo, že nás budete hledat a fotit. Přitom víš, že nás ty dvě nikdy nespatří, že nejsou zdejší. Proč jim to slibuješ? Jsi snad lhář, Staň–se-slavný?“
„Ne,“ odvětil jsem tiše. „Jen je chci protáhnout po kraji. Trochu utahat. A ať je to alespoň trochu tajuplné.“
„Ta s více tvářemi vypadala utahaná už teď!“ zabručel. „Ale pomůžeme ti. Falešné zvuky a tajemné stopy. Chceš?“
„Jste hodní.“
„To nestojí za řeč.“ Podal mi svou malou ručku. „Děkuji ti za mléko. Jsem šťastný, že sis vzpomněl.“
„Uvidíme se ještě někdy?“
Zamyslel se. „Mám tě rád jako vlastního syna, a proto bych tyto rozpravy obětoval za tvé vlastní mládě.“
Tentokrát mu nezatrnulo.
„Máš někoho v srdci?“ zeptal se ještě a já přikývl. „Víš, kdyby se to mládě narodilo a vyrůstalo zde… Třeba… Třeba… Mohlo by nás vidět, kdyby chtělo. Kdyby uvěřilo,“ řekl s lehkou nadějí. Vyndal svou ručku z mé a zmizel ve tmě.
Plivající otec nikdy nebyl na srdceryvná loučení.
Vlaďka, jež se šla vyčůrat, mě nalezla na schodech s prázdnou miskou v ruce.
„Krmil jsi permoníky?“ zeptala se.
„Ne, jen jsem dával kočkám.“ Pohladil jsem ji po vlasech. Sedla si vedle mne a koukala do tmy. „Není ti zima?“ ptám se jí a ona zavrtí hlavičkou, opře se o mé rameno a po chvilce usne.
Odnesl jsem ji do postele a nechal obě dívky spát až do desíti. Výměnou za to mi nikdy nevyčetly, že se hon na permoníky nevydařil. Přinejmenším to přešly taktním mlčením, ale zážitků jsme měli i tak dost.
Za dva roky jsem se do Perninku vrátil. Snad na vždycky. Nikdy jsem už žádného permoníka nespatřil, i když nezapomínám na misku s mlékem, k níž někdy přiložím trochu cukru, med, nebo oříšky.
Mé mládě si často cosi žvatlá vlastní řečí a v peřinkách jsem nalezl několik oblázků s drobnou borovou šiškou. Nevyhodil jsem je, i když si myslím, že na tom nezáleží.
 
 
Poznámka autora: 

První díl volné trilogie Naděje - Vyrovnanost - Strach z let 1999 až 2000. Povídka vznikla v roce 1999 bez větších ambicí. Jednou jsem ji, spíše ze zlomyslnosti, zaslal do soutěže O železnou rukavici lorda Trollslayera pod názvem Trpaslíkoborci a byl jsem zvědavý, co s porotci udělá text, v němž nikdo nikoho po hlavě palcátem nemlátí a kouzla vlastně nejsou kouzly... Úplný propadák to, kupodivu, nebyl. Poprvé jsem se pokusil využít reálné lidi, reálné prostředí a reálný svět - a přesto zůstat uvnitř žánru. Mimochodem, Daniela je dnes již sama matkou a Vladěnka, jejíž narození jsem dříve či později předpokládal, se jmenuje... Daniela ;-). A do Perninku se vracím už jen na srazy třídy ZŠ či na školní výlet.

 

Licence: 

Autorem díla a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Stanislav Ertl, ml. Dílo podléhá licenci CC-BY-NC-ND 3.0 CZ
(Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko) dostupné na adrese
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko

 

 

Roky:

Vydání::