Bajka první: O blbounovi

 
●●●
 
        Přihodilo se to v době, kdy se všechna zvířata musela ještě hodně učit. Koně měli své běžecké trenéry, ryby navštěvovaly kurzy dýchání pod vodou a mouchy pravidelně létaly k optikovi, neboť z toho, co viděly, jim šla hlava kolem. Svět byl prostě ještě hodně mladý a právě tehdy se všichni ptáci na světě dohodli, že se naučí létat.
        Nebylo to vůbec snadné, protože sehnat instruktora letu dalo skutečnou práci. Až se jednoho dne uvolilo Sluníčko, které si už na obloze zažilo své. Byla z toho veliká sláva. Všichni ptáci se shromáždili na louce, kapela hrála, zmrzlina se prodávala za desetník, no docela jako při nějaké pouti. Po malém občerstvení a několika podpisech do památníčků nedočkavých diváků se do toho pustili s plnou vervou. Nepřišla jenom slepice, která ztratila rozvrh hodin a pštros s bratrancem Emu. Ti si o létání mysleli své.
        Mezi ptáky vynikal nadevše Blboun Nejapný. Byl tak hloupý, že se létat jednoduše nenaučil. Dobrou snahu měl – stále běhal sem a tam, mlátil o sebe křídly, křičel – jednou dokonce zavřel očička a představoval si, že letí – nic nepomáhalo. Bylo to hrozné. Sluníčku bylo Blbouna hrozně líto. Říkalo mu: „Blboune, Blboune, kam to s tebou spěje? Ty nedopadneš dobře!“
        A mělo pravdu. Blboun se nikdy létat nenaučil, i když si to moc přál. Nakonec se zahanbeně odstěhoval na zapadlý ostrůvek v moři a nejraději by se už nikdy neviděl.
        O mnoho let později, když už všichni na Blbouna zapomněli, připluli na ostrov lidé. Měli s sebou klacky. „Sežeň celou svojí rodinu, Blboune, a my tě naučíme létat,“ usmívali se na nešťastného ptáka a potají si vyměňovali významné pohledy.
        Chudák Blboun člověku uvěřil – to proto, že o něm nikdy neslyšel. Když se všichni opeřenci sešli, byli plni radostného očekávání, že se konečně stanou rovnoprávnými ptáky. Lidé vzali hole a umlátili Blbouny k smrti.
        Poučení? Nevěřte cizím lidem. A už vůbec ne těm, kteří mají klacky.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Poznámka autora: 

Bajka, jíž jsem napsal pro svou neteř Danielu Bílkovou někdy ke konci devadesátých let.

Licence: 

Autorem díla a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Stanislav Ertl, ml. Dílo podléhá licenci CC-BY-NC-ND 3.0 CZ
(Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko) dostupné na adrese
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko

 

 

Vydání::