Bajka druhá: Proč sova létá v noci

 

●●●

 

        Všichni už dávno moc dobře víme, že je Sova chytrý pták. Ale jak známo, kdo je chytrý, nemusí být hnedle šikovný. Sova byla přesně taková. V ptačí škole měla samé jedničky. Jenom s létáním byla na štíru. Létala jako popletená moucha; směr udržet nedokázala, natož pak výšku. Někdy se při letu překotila na záda a supěla si to hlavou dolů. No to vám byla bžunda! Sluníčko se muselo moc a moc snažit, aby ji nenechalo propadnout!

        Ostatní ptáci se Sově posmívali. Doráželi na ni, že je tlustá a nešikovná. Vždycky se našel někdo, kdo ji za letu šťouchnul, nebo ji jinak pozlobil. Chudák Sova to všechno snášela, snad že si přála zalíbit se ostatním. Kolibříkovi, který létal jako ďas, ale v hlavě to měl vymetené, psala domácí úkoly, ostřížovi půjčovala vlastní brýle a čápovi nosila alespoň svačinu. Marně.

        Tak se stalo, že se Sova ostatních ptáků stranila. Aby je nemusela potkávat, vycházela ven pouze v noci a při slabém měsíčním přísvitu studovala učebnice aerodynamiky. Proto byla také k ránu vždy tolik unavená a ospalá.

        Sluníčko o tom nic nevědělo. V té době mělo zrovna spoustu starostí s Blbounem, a tak si vůbec nevšimlo soví zahořklosti a samotářství. Co však vidělo na první pohled, to byly všechny neomluvené hodiny v třídní knize. Bylo jich tolik, že se rozhodlo Sovu ze školy vyloučit, byť byla jinak vynikající žák. Prý aby si z toho vzali ponaučení všichni další flinkové!

        Když se o tom dozvěděl Měsíček, bylo mu Sovy doopravdy líto. Věděl totiž, jak moc si Sova přeje umět létat, i kolik tomu věnovala úsilí. Nabídl tedy Sově, že se může učit u něj.

        Jak už dnes víme, podařilo se mu to. Ono, ruku na srdce, když máte jediného žáka ve třídě, naučíte ho něčemu spíš, než když jich je třicet. Sova se tak nejen, že naučila létat, ona se naučila létat i v noci a to je mnohem těžší, protože vůbec nic nevidíte. Každý pilot letadla by o tom mohl vyprávět! Jenom to samotářství Sově zůstalo. Dodnes nemůže Sluníčku zapomenout, jak snadno ji vyloučilo a ostatním ptákům pak jejich příkoří.

        Jistěže, ti ptáci byli naprosto pitomí a i Slunce se občas zastydí až zrudne. Jenže co je to komu platné. Jsou rány, které dokáží bolet celý život.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poznámka autora: 

Bajka, jíž jsem napsal pro svou neteř Danielu Bílkovou někdy ke konci devadesátých let.

Licence: 

Autorem díla a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Stanislav Ertl, ml. Dílo podléhá licenci CC-BY-NC-ND 3.0 CZ
(Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko) dostupné na adrese
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko