Třetí, a pro mne nejzásadnější díl volné trilogie Naděje - Vyrovnanost - Strach z let 1999 až 2000. Přátelství, odpovědnost, sny a strach, jenž člověka dokáže zbavit lidství. Skuteční lidé (s nimiž je podobnost čistě náhodná), skutečná místa. Orwellovské reálie jsou už jen hříčkou navíc. Příběh samotný se mi z větší části zdál - ať už šlo o jeho úvodní fantasktní část, v níž jsem, "procital" do uvědomění si sebe sama, tak o navazující sen druhý, v němž jsem "ztratil" vše, co jsem před tím získal. Lávka nad vlakovým nádraží je stejnou lávkou na horním nádraží v Karlových Varech. Obchod, kam hrdina chodí nakupovat, stál v Ústí nad Labem a každý den jsme kolem něj chodili do budovy pedagogické fakulty.
Povídka vyšla v roce 2001 v antologii 2001: Česká odysea sestavené Jardou Jiranem.
Povídka z roku 2000 o komunikaci, odpovědnosti, vzpouře, (zbytečné) oběti a lži. Původně vznikala jako recesistický projekt na tradiční fantasy schéma putující družiny za dračím pokladem – jen v důsledném převrácení rolí. Velmi záhy však recesí být přestala. V roce 2001 jsem s ní zvítězil v LS Ikaros. Následné vydání v Ikarii č.1/2002 však znamenalo po Tichu (aka Pokřivení) druhou nejotřesnější zkušenost s aktivními korektory. Tentokrát sice zmizela „jen“ kurziva, jenže právě ona sehrávala důležitou funkci formálního odlišení lidského a dračího jazyka (Jediný, kdo ovládá oba, je drak Strášek, ostatní draci lidštině - kurzivě v uvozovkách - nerozumí, stejně jako Mika nerozumí drakům. Je-li kurziva v uvozovkách tučná, jde o lidštinu v retrospektivě. Kurzivou bez uvozovek jsem jsou navíc odlišeny telepatické projevy draka Slůvkaře (v kontextu dračí linie příběhu) či lidská linie povídky (v kontextu s lidštinou). Kapitálky pak zastávají funkci výstupu UI Mikovy Tvrze.) Odstraněním kurzivy se tak některé pasáže staly naprosto nesrozumitelnými a zmatenými. I když jsem se na stránkách Ikarie domohl omluvy, povídka se opraveného vydání již nedočkala a dodnes koluje po internetu v pokažené podobě (navíc o špatný OCR převod). Dnes bych povídku již samozřejmě pojal jinak.
Povídka obsadila v literární soutěži IKAROS 2000 6. až 24. místo, byla otištěna v IKARII č. 12/2001 a v následné čtenářské anketě získala skvělé první místo v nejneoblíbenější domácí povídce roku. Povídka vznikla jako odmítnutí pointy Chladných rovnic od Toma Godwina – i v bezvýchodných situacích máme vždy určitou možnost volby a vždy jsme za své rozhodnutí odpovědní (bez ohledu na rozkazy, přírodní zákony či prostou logiku).
Povídka vyšla v Ikarii 3/2000 s mnoha chybami (příliš horlivý korektor) a pod názvem Pokřivení (změněno na přání redaktora, původní název se nezdál příliš důrazný). V soutěži Ikaros 1999 obsadila 5.místo.
Povídka vyšla v Ikarii 1999/4. Otevírá poprvé před čtenáře vesmír Úřadu pro extrasolární světy, v němž lidé cestují vesmírem za pomoci technologií umožňující překonávat vzdálenosti téměř okamžitě (portace). Generační lodě, vyslané v době hrdinské éry dobývání kosmu, tak ztratily smysl a historický význam, stejně jako technologie s nimi spjaté. Upadají v zapomnění jako nepotřebné, zbytečné, slepá ulička a omyl. Vesmír se zdá být prázdný. Lidé přeskakují stovky světelných let, zakládají kolonie a marně pátrají po inteligentním životě. A právě z jedné takové nicoty doráží konečně k jedné z již dávno zavedených kolonií generační loď - a s ní přilétá i stopař.
Povídka napsána v rozmezí let 1996 a 1997 ve spolupráci s Marií Fouskovou.